Slapové jevy každodenního života

15. prosince 2009 v 22:17 | Zuzzi
Vesmír. Je tak obrovský, že se o něm říká, že je nekonečný, protože ještě nikdo nebyl schopen dohlédnout až na jeho okraj. Skrývá rozličná tajemství a je toho mnohem víc, co o něm nevíme, než toho, co je nám známo. Hvězdokupy, černé díry, solární systémy, planety a jejich oběžnice. Ze země všechno vnímáme jen jako oblohu, nebe, které se v noci rozsvěcí myriádami hvězd. Někdo k nim vzhlíží s obdivem, jiný ani neví, že něco jako hvězdy existuje, protože prudká světla nočních měst zastiňují jejich záři. Takoví si často stěžují jen na to, že jim měsíc svítí do oken a oni nemůžou spát. I když si to občas taky neodpustím, zvlášť když se při úplňku převaluji v posteli už dobře druhou hodinu a ne a ne zabrat, ponechávám měsíci veškeré jeho výsady a krásy.
Co je vesmíru společné, je jeho řád. Všechno funguje podle určitého rozvrhu, i totální chaos má ve své podstatě vlastní systém. Mezi silami vesmíru se nejvýrazněji projevuje přitažlivost. Slunce přitahuje planety, planety přitahují svoje oběžnice, my jsme přitahování zemí. Kdyby neexistovala gravitace, mohli bychom létat, jak by se nám zachtělo. Myšlenka je to sice krásná, ale já osobně bych se nerada při neopatrném pohybu ocitla ve vesmíru, kde by mi v důsledku vakua explodovaly plíce a bůh ví co všechno ještě. Navíc mi zcela postačuje moje vlastní hmotnost, kterou jsem nucena táhnout každý den, natož mít okolo pasu ještě olovnatá závaží. Téměř s jistotou si troufnu říct, že by zkrachovala určitá odvětví průmyslu, jako například výrobci modelačních krémů a podprsenek, neboť tam, kde neklesá, není potřeba zpevňovat, a to by se mi líbilo moc. Pravděpodobně by to však vypadalo úplně jinak a fyzikové nechť mě za tuto drobnou imaginaci nekárají, neboť zcela chápu, že moje pojetí nemusí odpovídat fyzikálním zákonům a jevům, avšak já nikdy fyzice příliš nerozuměla a v hodinách jsem posledních několik let, kdy jsem jí byla obtěžována, hrála piškvorky a lodě se sousedkou, dopisovala domácí úlohy do češtiny sobě, někdy i jiným, rozvíjela své literární i výtvarné nadání a vůbec jsem prostě dělala všechno, jen ne to, co jsem měla. Do teď tedy nedokážu vypočítat, jaký musí být odpor, aby mi obvod nezkratoval a jediné, co si pamatuji, je "hůl do vody ponořená vypadá jak nalomená", což má nějakou souvislost s lomem světla, ale čert ví jakou, stejně jako "třeme-li ebonitovou tyč liščím ohonem, vzniká elektrický proud", což jsme si ovšem v praxi nikdy nemohli vyzkoušet, a tak nevím, jak takový ebonit vypadá a jen děkuji vyšší moci, že jsem nemusela pracovat s částí mrtvého zvířete. Co se vzorců týká, jsem schopna uvést dva - profláknuté Einsteinovo e = mc2, kde nemám tušení, co která veličina znamená, kromě jedné, která se vyskytuje ve vzorci druhém Fg (tedy gravitační síla) rovná se m (hmotnost!) krát g (zrychlení), které se dá najít v matematicko-fyzikálních tabulkách a pro Zemi má hodnotu devět a něco, avšak pro potřeby žáků se často užívá zaokrouhlené hodnoty deset. A jsme zpět u té gravitace.
Konkrétně naše planeta je, kromě gravitace vlastní, ovlivňována přitažlivostí Slunce (díky níž není vystřelena do vesmíru, kde by se z modré stala planeta bílá − ledová, způsobuje rotaci kolem osy, den a noc, střídání období, však vy to jistě víte lépe než já) a samozřejmě také Měsíce. Je pravda, že Měsíc je přitahován Zemí, avšak v důsledku gravitace jsou vodní plochy zemské na oplátku přitahovány Měsícem, díky čemuž dochází ke slapovým jevům, tedy mořskému dmutí, přílivu a odlivu − to jsme brali v zeměpise. Je zajímavé, jak to celé funguje. Když se voda oceánů nachází na přivrácené straně k Měsíci, dochází k silnému dmutí, když je vodní plocha na straně odvrácené, je slabší. Rozhodně to má svou logiku, a dokonce je to jev, který je v lidském životě více než běžný, a to i za předpokladu, že dotyčný nežije u moře. Jak to? Přitažlivost jako taková funguje u lidí stejně jako u oceánů a Měsíce - vidí-li pohledný oceán pohlednou lunu, začne se dmout a je neodolatelně přitahován její silou. Bouří, pění, naráží na skaliska, ukazuje svou sílu. Když se ovšem dostane do pozice odvrácené, jeho dmutí klesá. Snad si na lunu ještě vzpomene a líně se zdvihne, ale to je tak všechno. Jediný rozdíl je, že přitažlivost mezi některými lidmi může vyprchat, na rozdíl od vesmírné úrovně, a pak oceán hledá jinou lunu a luna jiný oceán. Častěji se však stává, že kde už jednou gravitace na chemické bázi proběhla, tam bude fungovat i nadále, což mnohdy komplikuje situaci, ale bohužel, zákony jsou zákony a všechno má svůj systém. Zkrátka, kdyby mezi lidmi neexistovala přitažlivost, nemohly by probíhat ani lidské slapové jevy, stejně jako by nebyl příliv a odliv, kdyby neexistovala gravitační síla Měsíce. A to by přece bylo proti přírodě.
 

Výroková logika vztahu o jedné neznámé

25. října 2009 v 18:40 | Zuzzi
Já + Ty = Ty + Já
Já + Ty ≠ Já - Ty
Já + Ty > Já - Ty
Já - Ty => já < 0 a Ty = ?

Nebojte se pouštět draky.

19. října 2009 v 17:50 | Zuzzi
Zase přichází podzim, listí se barví do všemožných odstínů a člověk by řekl, že nemůže být nic krásnějšího, zvlášť když vysvitne slunce a svými paprsky se naposled pořádně opře do kůže, která vstřebávala tu záplavu zlaté energie celé léto a jako solární panel se teď snaží vtáhnout ty zbytky tepla hluboko do masa a uložit ho v kostech, aby tělo mohlo čerpat z těch zásob v následujících světlu nepříznivých měsících.
Je v tom cosi uklidňujícího, brodit se tou spadanou směsicí barev, která vám sahá až po kotníky a poslouchat, jak šustí. Vždycky, když někde vidím hromadu shrabaného listí, mám chuť do ní skočit. Po hlavě, po zádech, pořádně se zabořit a vyhazovat ho do vzduchu jako malé dítě. Možná proto mám tohle období ráda, protože mi připomíná dětství, kdy mě ani nenapadlo přemýšlet o tom, jestli si o mně někdo náhodou neřekne, že jsem se zbláznila a jestli by nebylo vhodné zavolat doktora Chocholouška a objednat u něj nějakou slušivou svěrací kazajku pro jednu dospělou slečnu, která se v parku rochní v tom špinavém odpadu. V pěti letech vypadáte tak nějak roztomile, když se válíte v listí a chichotáte se tomu tím vysokým smíchem naplněným směsicí radosti a polovičního šílenství. A když ne právě roztomile, tak alespoň přijatelně. Děti prostě takové věci dělají a je to tak v pořádku. I já je dělala, stejně jako jsem chodila pouštět draka na pole za náš dům. Pouhý kus papíru vytvarovaný špejlemi a připoutaný k vám provázkem. Při výrobě jste měli lepidlo snad všude a upatlanými prstíčky jste se dotýkali pohovky, stolu, dveří, z čehož vaše matka nikdy neměla radost. Tak prostá věc a přesto dokázala vzbudit tolik radosti. Jako šílený se rozběhnout a pak už jen sledovat, jak se mihotá na obloze, popouštět provázek, nebo ho naopak zase zkracovat a představovat si, jaké by to bylo vznášet se tam s ním a pozorovat všechno z výšky. Jen se tak nechat unášet větrem, ale mít jistotu, že někdo stojí dole a dává na vás při tom pozor. Jenže v tom je ta potíž - i když jste dávali pozor a snažili se sebevíc, stejně ten drak jednou spadl. Tak jste to třeba zkusili znovu, možná letěl déle, možná se ani pořádně nevznesl, každopádně spadl znova. Nebo už jste to nezkoušeli, buď proto, že vás nezdar odradil, nebo proto, že se drak polámal.
Láska je jako to pouštění draků. Připoutáváme si k sobě ostatní, stejně jako oni si připoutávají nás. Na začátku se rozběhneme jako šílení a užíváme si těch závratných výšek, ze kterých se nám točí hlava. Jednou jsme drakem, podruhé tím, kdo drží provaz a dává pozor. Tu ustoupíme, támhle přitáhneme otěže. Necháváme se unášet… a pak přestane foukat vítr nebo se díky nevhodnému zacházení zřítíme zase zpátky na zem. A někdy se hodně polámeme a chce to čas, než se ty špejličky, které nás drží pohromadě, zase scelí, protože omotat je izolepou, to nestačí. A pokaždé o to větší strach vzlétnout. Proč mířit do výšin, když jediné, co bude následovat, bude zase jen pád? Proč se snažit? Jenže když ono je tam nahoře tak krásně…

 


Proč se hodí mít nějaký citron.

13. října 2009 v 15:59 | Zuzzi
Mám jednoho kamaráda. Známe se už dlouhá léta a co nás spojuje nejvíc, je naše vzájemná nenávist. Není to takový ten opravdový odpor, který pociťujete, když například vidíte chlupatého, osminohého tvora, který se k vám pomalu spouští na té lepkavé věci a krvelačně si brousí kusadla (já osobně pavoučí fobií netrpím, ale jak můžu pozorovat ve svém okolí, je to asi nejrozšířenější záležitost, a tak si myslím, že by to mohlo být poměrně vhodné přirovnání). Naše přátelství je založeno na zcela jiné odrůdě sociální interakce, je ve své podstatě prosté a dalo by se vyjádřit jediným slovem - citróny. Abyste tomu rozuměli, jsme na sebe kyselí, hlídáme si svoji slupku, která dokáže dobře mířenou střelou silice způsobit podráždění oka, popřípadě jiné části duše, a v jistých případech může vyvolat dokonce kopřivku. Na druhou stranu je to ingredience vhodná k tequile, a ono když na to přijde, i jako zdroj vitamínu C při psychické chřipce.
Tak tenhle můj (ne)přítel si před nedávnem založil blog, na který píše různé příběhy, postřehy a zamyšlení. Jen když se mu chce. Něco ho napadne, a tak sedne k počítači a vyťukává jedno písmenko za druhým, až mu z toho vznikne něco, s čím je dostatečně spokojen. Dostatečně na to, aby to "pověsil na net" a nechal ostatní, aby si to přečetli. Tady to máte a přeberte si to, jak chcete. Někdy chybí jen čárky v souvětí, jindy tam nenajdete ani háčky, a to se s tím pan Hus tak nadřel, a co se spisovnosti týká, taky často pokulhává. Nu což, mluv, jak ti zobák narost, říká se, tak proč ne stejně tak i psát. Je to dekadent a já mu to nemám za zlé. Naopak mu závidím tu jeho bezstarostnost.
Já jsem perfekcionistka zatížená na vlastní práci, a tak mám možná i trochu strach. Sice má touha psát pramení už v dětství, ale snad všechny mé výtvory skončily někde na dně šuplíku. Nevyhazuji je, ale ani neukazuji. Co kdyby si čtenáři řekli, že neumím ani trochu psát, nebo že je to asi tak na úrovni slohu na základní škole? Proč proboha vystavuji veřejnosti tyhle bláboly a koho by to jako mělo zajímat? Jenže pak si ten můj citrusový druh založil vlastní blog a já si řekla - když může on, proč ne já? (To taky patří mezi naše malicherné slabůstky, nebo alespoň mezi ty mé. Možná je to trochu dětinské, ale tenhle syndrom vám občas může dát ten potřebný první impuls a pomoci vám k tomu, k čemu byste běžně odvahu neměli. A já říkám - klidně se chovejte dětinsky, když vám to pomůže!) A tak jsem na síti. Můžete si říct, že jsou to nesmysly a že se to nedá číst. Co se dá dělat, tak to prostě příště nečtěte. Stejně znám minimálně jednoho člověka, kterému to příjemně ukrátí čas a který se u toho bude bavit - jsem to, trochu egoisticky, já - a budu jenom doufat, že v tom nezůstanu sama.

Kam dál